♪♫♪
Nalaď svůj život do C dur, tam nejsou žádné křížky

Září 2012

Kam se poděli ?

30. září 2012 v 20:04 | já |  Píšu
Poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, kam se poděli všichni gentlemani. Muži, kteří si váží žen, pustí je sednout, otevřou jim dveře, podrží kabát... Prostě se chovají zdvořile, že je radost se na ně dívat. Nemyslím tím, že by se všichni měli být jak naškrobení panáci, jen by občas stačilo zachovat se trošku galantně.
Když jsem před dvěma lety hrála v Besedním domě ve flétnovém triu, hrál tam se mnou a s kamarádkou ještě jeden kluk (říkejme mu třeba Honza). Když jsme vycházeli z šatny pustil mě do dveří. Když se před nimi zastavil, abych mohla jít zarazila jsem se, až po chvíli mi došlo že jako "dáma" mám vlastně přednost. Možná to zní směšně, že mi to hned nedošlo a automaticky jsem nešla, ale to bylo poprvé co se něco takové stalo. Ve škole jsme si sice říkali něco o etiketě a bla bla bla... ale ve škole se snad nikdy nestalo, že by mě kluk pustil do dveří.
Moc ráda na to vzpomínám, byla to taková světlá chvilka v dnešním uspěchaném a často sobeckém světě.
Honza naštěstí není sám, gentlamnů je víc, ale přijde mi, že jich ubývá. Je to velká škoda.

Slečna milá

20. září 2012 v 21:14 | já |  Píšu
Hlavně že jsem si dneska říkala, že budu hrát ! Samozřejmě jsem zase "neměla čas". Musela jsem si číst, hrát na klavír ... A na chudinku flétnu jsem se vykašlala. :-( Tak jsem se jí aspoň pokusila napsat básničku.

Pro moji flétnu a myšku Cibulku
Slečna milá, s příjemným hlasem
zas sonátu chtěla by hrát,
avšak ten kdo ji miloval zapomněl časem,
zapomněl ten, kdo je měl tak rád.

Ach, hrát tak sonátu krásnou líbeznou,
co víc by si mohla přát,
zas chtěla by být jeho princeznou,
teď má však z pavučin šat.

Chudinka malá ve tmě leží,
jak dlouho ? dva tři roky snad ?
Na noty vzpomíná stěží,
už nikdy nebude hrát.


Doufám, že tak nedopadne i ta má flétna, snad ne, zítra už opravdu budu hrát !

Z chalupy

18. září 2012 v 14:21 | já |  Fotím
Pár fotek ze sklonku léta.

Možná trošku kýčovité :-)


Taky tak milujete pavouky ?

Bouře

11. září 2012 v 15:54 | já |  Píšu
Seděli jsme na lavičkách postavených na tábořišti do velkého kruhu. Honza měl zrovna večerní slovo, když ho repente přerušili dešťové kapky. Všichni jsme se presto přesunuli do hangáru (velký stan), aby mohl Honza svůj večerní program dokončit. Mezitím se venku feroce rozpršelo. Blesky agitato lítaly a hromy je forte následovaly. Utíkali jsme se schovat do stanu. Kapky marcato bubnovaly na stanovou plachtu a každou chvíli blesk tremendo ozářil tábořiště, že bylo světlo jako ve dne. Vítr začal rapido foukat, ale nám to už nevadilo. Comodo jsme se uvelebili ve spacácích a dolce spali až do dalšího rána.

Italské hudební názvosloví :-)



K tomuto článku se také molto hodí Beethovenova 17. sonáta pro klavír, která má velice příznačný název. Bouře.


**Moje Múzi(n)ka

3. září 2012 v 18:57 | já |  Hraju a *skládám
Tímto článkem a skladbou se zapojuji do Mňoukliného projektu Čaje s Múzou. Žádná sláva to není, ale bavilo mě to a děkuju Mňoukle a mé Múze za to, že dali vzniknout nové "skladbě".


Připravila jsem můj oblíbený švestkový čaj. Dala jsem do něj aspoň pět lžiček cukru, doufám, že bude mé Múzi(n)ce chutnat. Vyšla jsem po schodech nahoru na půdu a posadila se ke klavíru. "Myslíš, že přijde ?" ozvalo se zpoza obrazu opřeného u klavíru, to se zrovna vyplazil můj klavírní šnek ze svého úkrytu. (Jeho jméno nebudu uvádět, přeje si zůstat v anonymitě). "Nenívm, doufám, že ano, už se tu dlouho neukázala." zkusila jsem začít improvizovat, jak to normálně dělávám, ale vylezlo z toho jen pár rozložených akordů a jinak nic zajímavého. "Určitě si zase někde lítá a na mě zase zapomněla." naštvala jsem se. "No, když nepřijde můžeš aspoň cvičit toho Beethovena, protože po pravdě ..." přerušila jsem šneka znechuceným pohledem, neměla jsem náladu na žádného Beethovena. Kde jen ta Múza může být ? Otevřela jsem okno a hrníček s horkým čajem dala k němu, snad to ucítí a přiletí.
Přiletěla. Konečně byla tady. Sedla si vedle mě upíjela čaj a tajemně se usmívala. Věděla jsem co ten úsměv znamená. Začala jsem hrát. Tóny se začaly skládat do úhledné řady... "Děláš si ze mě srandu ?" obořila jsem se na Múzu, což ale nezkazilo její krásný úsměv. "Oktávy ? Nemůžeš mi poradit nějaký lepší doprovod než oktávy ?" Múza se zatvářila trochu uraženě. "Jsem už unavená, víš z jaké dálky jsem sem letěla ? No, možná, zkusíme trochu změnu." a tak oktávy přešly na chvíli do akordů, ale pak se to vrátilo zpět do starých kolejí. Nebyla jsem úplně nadšená, ale aspoň melodije v pravé ruce byla docela fajn. Mezitím Múza dopila čaj a skladba byla hotová. Pořád jsem byla na Múzu trochu nazlobená, že přiletěla později, ale nakonec jsem ze sebe vypravila tiché "děkuju".
Jsem moc ráda, že svou Múzu mám !


Ve videu je i můj milovaný domácí/hudební mazlíček.

Zvěrolékař a psí historky

2. září 2012 v 14:55 | já |  Čtu
James Herriot
Zvěrolékař a psí historky

O knize
Humorné povídky ze života zvěrolékaře z anglického venkova. Kniha se zkládá z povídek o psech sebraných z předešlých Herriotových knih. Četla jsem to o letošních prázdninách a moc se to líbilo, určitě doporučuju. Herriot píše vtipným a velmi poutavým stylem, který vás dostane už na prvních stranách jeho knih. Dozvíte se o těžké práci zvěrolékaře, jak kvůli neduhům psích mazlíčků, tak i často kvůli jejich majitelům. Určitě se zasmějete. Je to takové pohodové čtení, které vám vždy zlepší náladu.

O autorovi
James Herriot občanským jménem James Alfred Wight 1916 - 1995 byl britský veterinář a spisovatel, který proslul sérií knih o svém životě veterináře a působení u RAF za druhé světové války. (wikipedie)

Úryvek z knihy
Z povídky Tiumf lékařství
Tentokráte jsem měl s Trickym opravdové starosti. Potkal jsem ho na ulici s jeho velitelkou a vyděsil mě. Strašlivě ztloustl - vypadal jako nadmutá jitrnice s nohou na každém konci. Krví podlité oči se dívaly přímo před sebe a vyplazený jazyk visel z tlamy.
Paní Pumphreyová spěchala s vysvětlením: "Byl hrozně unavený, pane Herriote, vypadal, že nemá vůbec žádnou sílu. Myslela jsem si, že určitě trpí podvýživou, a tak jsem mu dávala mezi pravidelným krmením občas něco navíc. Huspeninu z telecích nožiček a tresčí játra a ovomaltinu a na noc trošku kakaa, aby spal, skutečně ne mnoho."
"A omezila jste ty sladkosti, jak jsem vám doporučil ?"
"Ano, trochu ano, ale když on vypadal tak vysíleně ! Musela jsem povolit. Má strašně rád dorty se šlehačkou a čokoládu. Nedokážu mu to odepřít." ...

Zvěrolékař a psí historky
Pozor ! Na blogu bydlí můj klavírní šnek ! KOUŠE !